Pochopil jsem, že role oběti vyhovuje každému národu, který považuje svobodu za dar a ne odměnu za tvrdou práci. Opustil jsem Tunisko, i když jsem měl na vybranou. Mohl jsem zůstat a bojovat proti systému, ale vzdal jsem to a rozhodl se začít jinde. Navíc jsme žili v iluzi velké civilizace. Pamatuji, jak jsem dřívě hrdě stával před turisty a vyprávěl o Kartágu, Kordóbě, Andalúsii, a že díky pluralistickému Islámu, který spojil tolik kultur, zachoval jejich jinost, překládal a vyvinul získané poznání ze všech koutů světa a následně přispíval k evropské renesanci. Každý souhlasně kýval, že díky tomu Evropa znovu objevila řeckou filozofii, astronomii, logaritmy , algebru atd. Každý den však ve mně rostlo vědomí, že tihle lidé nejsme my, že to byli naši předkové a my jen žijeme v útrobách velké civilizace jako přízraky dávné minulosti, kterou ani nechápeme. Svět se dávno vyvinul někam jinam a my jen marně a nehybně čekáme na nějaký zázrak. Prostě žijeme mimo prostor a čas a ve stavu sebezapírání, které trvá již několik století a nemáme odvahu si to přiznat.
Cítil jsem se cizincem ve vlastní zemi, a proto jsem se rozhodl emigrovat. Je to dlouhý příběh, který vám snad jednou budu vyprávět. Kratší verze tohoto příběhu zní… Český konzul a velvyslanec měli pro mě větší pochopení než tuniské ministerstvo školství a poslali mě na náklady České republiky a na jejich vlastní zodpovědnost. Jediný slib, který ode mne chtěli, byl, abych dodržoval české zákony a byl přínosem pro jejich zem.
Češi, které jsem poznal během svých studií v Poděbradech, v Praze i na Moravě, byli klidní, měli nádherný vztah k přírodě, bavili mne jejich čundry a táboráky. Chutnali mne české omáčky a houbové polévky a v žádném případě mi nenutili pít slivovici nebo jíst vepřo-knedlo-zelo, i přesto jsme seděli a jedli spolu a sem tam mě pošťuchovali, že mám ještě mlečné zuby. Bavilo mne sbírání lesních plodů, líbilo se mi, jak Češi dokáží naslouchat a neřvali jako my a postupem času jsem pochopil, že mají úplně jiný humor a vidí věci s nadhledem a nejsou urážliví jako my. Obdivoval jsem, jak tak malý národ, stejně početný jako Tunisko, má tolik divadel, koncertních síní, knihoven, umělců a spisovatelů. Najednou jsem cítil, jak mi úzkost ustupuje, konečně jsem našel místo, ve kterém mohu dýchat a věřte či ne, byl jsem Alláhovi vděčný, že stvořil takový národ s tak težkým jazykem a kritickým myšlením. Doufal jsem, že mě moji krajani a bratři nebudou pronásledovat, aby zničili tu krásnou idylku.
Bohužel…
Během svých studií jsem si uvědomil, že Češi mají zkreslené informace o Islámu, ale ne o chování muslimů. Sami Češi byli svědky, jak se chovají v Evropě nebo u nás. Nechci říkat, že mezi muslimy nejsou slušní lidé, to by nebyla pravda, ale většina z nich splyne se společností a nedělá nic, aby zabránila jejich bratrům chovat se špatně a přinášet zvyky a tradice z Blízkého východu a Afriky, které nejsou kompatibilní s evropskou kulturou. Oni vlastně ti slušní muslimové, kteří mlčí, tišše souhlasí s velkou nespravedlností vůči své hostitelské zemi. Jdou proti jejich vlastnímu prorokovi Muhammadovi (mír s ním), který říkal, aby pomáhali svému bratrovi, ať je v právu či nikoliv. Když se ho přátelé zeptali, jak máme mu pomáhat, když je nespravedlivý? Řekl jim, zastavte ho, tím mu pomáháte.
Časem jsem navrhoval několik knih k překladu a následně jsem pracoval na jejich odborných korekturách, které pojednávají o islámské legislativě šárí´á, která nepředstavuje jen utnutí ruky a bičování, ale komplexní systém, pokrývající různé oblasti života, další knihy o morálních zasádách v Islámu, o lidských právech a o koncepci džihádu. Ve skutečnosti jsem měl velký sen, že bychom dále přeložili knihy o literatuře, poezii, architektuře atd. Hnala mne ta naivní vize, že jednou snad Arabové mohou ve Švandově divadle hrát svou komedii či tragédii a pak v literární kavárně diskutovat s Čechem, který vychutnává po doušcích své oblíbené pivo a muslim, který vychutnává svůj sladký mátový čaj. Věřil jsem, že lidé mohou přijímat a dávat, a zároveň zachovat identitu druhého a toleranci, jak já ji chápu, nespočívá v transformaci druhého ke svému obrazu, ale ve vzájemném poznávání a respektování odlišností. Pak najednou přišla tvrdá rána v podobě tragikomedie odehrávající se v islámských organizacích.
Jediný rozumný muslim, se kterým bylo tehdy možné pracovat na mezináboženském dialogu a na rozšíření vědomí o nezkresleném Islámu, který většina muslimů nedodržují, byl zrovna Čech. Mým cílem bylo, aby jeden den Češi četli o islámských zásadách a sami řekli nezpůsobilým muslimům. Ježíši Kriste, Pane na nebesích, proč nedodržujete vaše zásady, které vám přikazují, abyste získali znalosti všude, i kdyby byli v čínském písmu, abyste byli čistí, pořádní, organizovaní, máte zakázano křičet, sahat na cizí ženy, máte zakázáno porušovat vaše úmluvy, když jste slíbili, že budete dodržovat naše zákony…? A máte přikázáno od vašeho Boha Alláha, který vás stvořil z muže a ženy a rozmmnožil vás, abyste poznávali cizí národy a cizí kultury…
Problém muslimů zejména z Blízkého východu a arabských zemí je, že kdykoliv káží, kážou vodu a pijou víno a nechápou pojem vzájemnosti, že jedna ruka netleská a seznámení není jednostranné. Spíše očekávají, aby ostatní je poznali.
Ti nejmoudřejší z evropských humanistů si uvědomili propast mezi oběma kulturami, tak dovolili Arabům, aby si vzali malý kus nábytku z jejich domova, aby se necítili odcizení od své kultury, aby se cítili dobře a postupně našli kompromis s evropskou mentalitou, aby byli přínosem, a to hlavně kulturně. Ale Arabové a Afričani si namísto toho začali přinášet veškerý nábytek a začali stavět mešity, restaurace, školy, tradice, a dokonce jsem slyšel na vlastní uši, že už chtějí i prosadit paralelní legislativní islámský systém v Evropě. Asi jsme špatně pochopili české poříkadlo ohledně pohostinnosti: Host do domu, bůh do domu a přivezli jsem jim domu boha, ale s vekým B.